PROBLÉM, KTERÝ JE SDÍLENÝ, NABÝVÁ POLOVIČNÍ HODNOTY I VÁHY
Caring for elderly parents (péče o stárnoucí rodiče) se vymezuje jako opatrovnická nebo podpůrná pomoc nebo služby, vykonávané pro tělesnou a duševní pohodu starších osob, které z důvodu své chronické fyzické nebo duševní nemoci nebo nezpůsobilosti nemohou tyto činnosti vykonávat samy (Millward, 1999).
Všichni se chceme dožít vysokého věku. Stárneme. Naděje na dožití se vysokého věku je v dnešní době reálná skutečnost, což je dobrá zpráva. Vlastně by to byla dobrá zpráva, kdyby sebou nepřinášela i reálnou obavu…co bude se mnou, až budu nemohoucí, zůstanu svým dětem „na krku“, a kdo se o mne postará, když budu mít jedno z nejrozšířenějších onemocnění 21.století – Alzheimerovu chorobu nebo jinou formu demence?
Pečující se ocitají ve své roli zcela nedobrovolně a mnohdy bez předchozích zkušenosti. Co vyvolává v pečující osobě slovo „demence“. Jaké myšlenky se jim asi tak honí hlavou?
„šílené vyčerpání, lituji sestru -bez ATD bych se zhroutil, nevíte, jak na člověka, abyste mu pomohli bludný kruh, ze kterého se nedá vystoupit, strašná trpělivost, sebelítost, jsem hrozná oběť, životní zkouška, je strašné se s tímhle pojmem vyrovnat, velká starost z pohledu rodiny, strach, že se to může stát i mě, zmatenost, bezradnost, potřeba vedení, nemocný žije ve svém světě, sám se sebou, spokojený výraz demence je strašný, nadějné světlé chvilky, dlouho si uvědomovala, že se s ní něco děje, absolutní změna života, osamělost, destrukce člověka…
Ale taky:
„Nebrečím, nevyčítám, nestěžuji si, bojuji. Neděsí mne technická stránka péče, ani rozdávání lásky, mě děsí, že zase budu doma zavřená před světem a sama. Život utíká“.
„Náš zápas s touto nemocí již není díky pomoci sociální služby zdaleka tak nevyrovnaný a beznadějný“.
„Užíváme si každý den, žijeme přítomností. Máme možnost se společně obohacovat. A společně vzpomínat. A můžu oplatit své mamince péči. Taky se o mne starala, když jsem byla malá.
Ano, demence je těžké onemocnění, které zasahuje do všech aspektů života nejen nemocného, ale i jeho blízkých. Jen ten, kdo zažil ve svém blízkém okolí, ve své rodině, někoho s touto nemocí, umí opravdu pochopit pocity pečujícího.
Mezi nejčastější problémy rodinného pečujícího patří psychosomatické problémy /chronická únava, bolesti zad atd./, deprese, úzkost, obavy a nejistota, zhoršení kardiovaskulárních a endokrinních nemocí, nadužívání anxiolytik, hypnotik a alkoholu, poruchy spánku, příznaky vyčerpání a stresu.
Podpora rodiny je nejlepší řešení pro nemocného s Alzheimerovou chorobou (oddálení ústavní péče, podpora k samostatnosti, udržení vzpomínek, vazby s blízkými, zachování stereotypů, zvyků). Dlouhodobá monitorace podmínek rodinných pečujících a preventivní opatření mohou včas předejít počínajícím komplikacím nadměrné psychické zátěže. Důležitá je dobře fungující síť poradenských služeb a podpůrných skupin, kurzů základních praktik pro pečující osoby, rozvoj odlehčovací péče, informovanost týkající se specifik rodinné péče, právo na finanční podporu aj. Pečující potřebují podporu, informace a rady v průběhu celé doby, po kterou se starají o nemocného člena rodiny.
Lidský život má svůj začátek, a tak musí mít zcela logicky i svůj konec. Zatímco zrození a dětství bývá provázeno radostí a štěstím, stáří naopak smutkem, depresí a samotou. Oba konce životního cyklu jsou viděny jako neproduktivní. Střední věk je vnímán jako věk nesoucí zátěž o obě skupiny. Ale zatímco děti jsou brány jako ekonomická investice do budoucnosti, stáří naopak jako finanční dluh, závazek.
Všichni lidé mají stejné potřeby – mít pocit bezpečí (fyzického i citového), být milován, mít blízký vztah k jiné živé bytosti, zažívat něhu, mít kontrolu nad vlastním životem (respekt, uznání, zvládání, úspěch), být sociálně začleněn (příslušnost ke skupině, společenství lidí)
Být pozitivně přijímán jako jedinečná lidská bytost. Odchodem do důchodu, stářím nebo diagnózou demence tyto potřeby nemizí. Je zapotřebí učit se být starým, mít jako senior dostatek informací a nebál se nabízené péče. Velice podstatné je, aby se mladý člověk nebál zestárnout.
Vytvořila: Bc. Marta Machová
